Leyla Pembertonová si nepamatuje na své dětství. Neví proč. Ví jen, že žila v Pemberton Hurst, v rodinném sídle matčiny rodiny, ale ať si namáhá paměť jakkoli, nemůže si na nikoho a na nic vzpomenout. Po smrti své matky se Leyla cítí velmi opuštěná. Ačkoliv netouží po společnosti příbuzných, na které se nepamatuje, plna pochybností přece jen přijímá jejich pozvání a rozjíždí se vstříc neznámé minulosti.
Ani tváří v tvář lidem, které kdysi znávala, v prostředí, kde vyrůstala, si nedokáže vyvolat třeba jen jediný záblesk vzpomínky na to, co bývalo, co muselo být, součástí jejího života. Rodina jí v tom nepomůže a snad ani nechce pomoci. Strýcové a tety se k ní chovají zdvořile, ale Leyla si je jista, že mezi nimi srdečně vítaná není. A když se začne vyptávat na minulost, setkává se s neskrývanou nedůvěrou a tvrdošíjným mlčením. Přes odpor celé rodiny pátrá dál, po útržcích odhaluje pravdu a pomalu přichází na kloub zvláštním záhadám.
Spočívá na rodině skutečné prokletí, jak řada lidí tvrdí? Proč žádný z jejích bratranců není ženatý a proč si ani její sestřenice nehledá manžela? Je snad souzeno i jí, aby se vzdala myšlenky na život s milujícím mužem a s dětmi? Leyla pozorně naslouchá volání minulosti, přivolává si své vzpomínky a přitom naráží na strašlivé tajemství...
Ukázka:
...Protože jsem byla přesvědčená, že můj otec neudělal to, co o něm všichni tvrdí, bylo mi jasné, že musím zůstat v Pemberton Hurstu tak dlouho, dokud si na ten poslední den úplně nevzpomenu.- Tak by zněla odpověď na otázky, které, jak jsem věděla, sužují mé příbuzné: nevěřila jsem ve vinu svého otce; chtěla jsem hledat pravdu ve svých vzpomínkách. Kdybych si doopravdy vzpomněla, co jsem ten den v lesíku viděla, znamenalo by to současně, že bych se rozpomněla na skutečného vraha. Je-li vrahem jeden z lidí, kteří se mnou sedí v této chvíli u večeře, pak je jejich stísněná a pochmurná nálada pochopitelná. Nepřejí si, abych si vzpomněla; chtějí někoho chránit...
