Synové přicházejí a odcházejí, matky to nevzdávají nikdy (SAROYAN, W.)

„Vzpomínám na lidi tak, jak na ně vzpomínáme všichni: bez ladu a skladu. Když mi nahodile vyvstanou v paměti, zachytím je v krátkém textu, nepokouším se vykreslit jejich portrét do šířky či hloubky ani mu vdechnout význam, který by člověk v žánru, jakým je próza, asi očekával. Já na ně zkrátka jen tak vzpomínám - a oni jsou takoví, jací se uchovali v mé paměti, nejsou takoví, jak si pamatují sami sebe. Vždyť kým jiným pro mě jsou lidé nežli tím, co jsem o nich já věděl? A kým jsem byl tenkrát já sám?“ W. S.