Bill Jenkins strávil v činné službě pouhých devět měsíců, ale získal zkušenosti při třech odlišných činnostech vojsk. V únoru roku 1944 přistálo 43. komando britské Královské námořní pěchoty na jugoslávském ostrově Vis. Dobře vyzbrojené německé síly tehdy úspěšně dobývaly dalmatské ostrovy, ztracené italskou kapitulací v září 1943. Titovi partyzáni přivítali britskou pomoc a očekávaný německý vpád na ostrov Vis se neuskutečnil. Přátelské vztahy mezi Brity a partyzány umožnily provedení různých útočných operací proti německým posádkám na ostatních ostrovech. Tyto operace byly charakteristické obojživelnými výsadky, rychlými přesuny k nepříteli, útoky s použitím vlastních omezených prostředků a hbitými ústupy, minimalizujícími nároky na logistickou podporu.
V říjnu 1944 přistálo komando u Dubrovniku s úkolem zajistit ochranu dělostřeleckým jednotkám. Britští Commandos se přesouvali od jednoho tábora k druhému na pusté náhorní plosině za drsných klimatických podmínek, aniž se směli střetnout s nepřítelem. Jugoslávští partyzáni potřebovali dělostřeleckou a leteckou podporu, ale neměli zájem na tom, aby v dané fázi války sklízely úspěch britské přepadové jednotky.
Po návratu do Itálie se Britové dostali do čelní linie. Při statickém období zákopového boje drželi sektor v nejvýchodnější části bojiště, jižně od jezera Comacchio. 2. dubna 1945 provedlo 2. komando první předběžný útok jarní ofenzívy britské 8. armády, která ve spolupráci s americkou 5. armádou, postupující od západu, korunovala své snažení kapitulaci německé Skupiny armád „C“ 2. května 1945.
Důležitou součástí knihy Říkali mi Commando je úvaha o kořenech národní nesnášenlivosti v zemích bývalé Jugoslávie. Bohatá obrazová příloha s více než padesáti fotografiemi dokumentuje nejen válečnou anabázi Billa Jenkinse, ale i jeho poválečné zkušenosti z Královské vojenské akademie v Sandhurstu.