Životní příběh Evy Urbanové, jedné z nejvýznamnějších českých operních pěvkyň současnosti, se odvíjí od prvních podnětů a inspirací v rodině a otevřeně popisuje překážky i vlastní tápání, které se jí stavěly do cesty za vytouženým zpěvem. Živě a věcně líčí celou dosavadní kariéru, která začala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, záhy pokračovala v Národním divadle v Praze a dovedla Evu Urbanovou na nejvýznamnější světové operní scény, včetně milánské La Scaly a Metropolitní opery v New Yorku.
Vzhledem k velmi netypickému formování a mimořádné umělecké dráze Evy Urbanové kniha popisuje či objasňuje řadu prvků pěveckého formování a praxe i pro adepty pěveckého umění a pro laiky.
Výpověď zpěvačky doplňují komentáře a názory jejích kolegů, spolupracovníků a přátel.
„Tak mi to pojďte zazpívat.“
V tu chvíli ji mrzí, že si vůbec něco s operou začínala, takže místo lahodného Jak smutno v zámku... se ozve jakési přerušované kuňkání.
„Prosím vás, nebojte se mě a zpívejte!" povzbudí ji pan profesor s taktovkou.
Eva se skutečně uklidní a začne zpívat. Dirigent se jako zázrakem z rozzuřeného despoty promění v zaujatého umělce, takže místo uštěpačných poznámek a příkazů z jeho úst vycházejí jen odborné poznámky, kterým Eva leckdy ani nerozumí. Vede ji operou dál a dál, jedenkrát nezastaví, nadšeně plánuje, co udělají příště.
Při pohledu na ubrečenou kolegyni se začátečnice poprvé setká s divadelní rivalitou a zakusí trochu trpkou příchuť vítězství.