Román ve verších, v němž najdeme realistické zobrazení ruského života první třetiny 19. století. Na pozadí satiricky zpodobených typů vesnických statkářů i velkosvětské moskevské a petrohradské smetánky ostřeji vynikají hlavní postavy - Taťána (ideál ruské dívky), Oněgin (chladný skeptik a cynik) a Lenskij (nadšený, mladistvě naivní snílek), oba představující pokrokovou šlechtickou mládež.
Román Eugen Oněgin obsahuje skvělé příklady Puškinovy milostné, přírodní a reflexívní lyriky, epického rozvíjení děje a dramatických dialogů.
Z německého originálu Arioso, vydaného nakladatelstvím Mitteldeutscher Verlag v Halle (Saale) roku 1962, z rukopisné sbírky Auf der Windrose a z ostatních rukopisů vybral, přeložil a doslov napsal Luboš Příhoda.
Kniha v anglickém a čínském jazyce. Kniha obsahuje básně v čínštině s fonetickým přepisem do latinky a anglickým překladem. Součástí jsou také dobová vyobrazení s jejich popisem v angličtině a čínštině.
Výbor z polských balad autorů jako např.: Adam Mickiewicz, Aleksander Chodźko, Juliusz Slowacki, Rajnold Suchodolski, Lucjan Siemieński, Wladyslaw Syrokomla, Teofil Lenartowitz, Maria Konopnicka, Jan Kasprowicz, Leopold Staff, Wislawa Szymborska a další...
"S básní je to jako s člověkem. Než se narodí, než udělá první nesmělé krůčky, uplyne hodně času. O knize veršů to platí dvojnásob. Bylo to a stále je vědomí velké odpovědnosti ke čenáři a především pokora k poezii samé, že přicházím s první sbírkou básní až nyní..." L. H.
Uspořádal Luis Fürnberg a Pavel Reiman. Přeložil Otokar Fischer. Úvod napsal Pavel Fischer. Poznámkami opatřil Luis Fürnberg. Na paměť dvoustého výročí narození Johanna Wolfganga Goetha vydala r. 1949 Svoboda v Praze v nákladu 10.750 výtisků jako 10. svazek knihovny Klasikové, kterou řídí J. F. Franěk. Svazek 11.
Lásky (1887, Amori) jsou knihou, jíž se Dossi loučil s literaturou. Dossi se v ní vrací ke svým někdejším citovým vzplanutím, ať jejich předmětem byla srdcová královna z karetní hry, barvotiskový obrázek Madony, anonymní ženská podobizna v obrazové galérii, svět předmětů v rodném domě, veliká lípa v zahradě, ženské postavy z veršů latinských básníků či ze stránek novodobých románů...
Výbor básní Pavola Horova uspořádal, přeložil a doslov napsal Jan Pilař.
Méně známými Ovidiovými deníky z vyhnanství můžeme vedle Epistulae ex Ponto (Listy z Pontu) nazvat právě tento spis Tristia alias Žalozpěvy, kdy Ovidius opouští začátkem zimy r. 8. po Kr. Řím a nastupuje dalekou a dobrodružnou cestu do Tomidy.
Soubor básní o smutku, odříkání, úctě ke kořenům, lásce, o vnitřní síle. Je rozdělen do pěti kapitol: vadnutí, odumírání, klíčení, růst a rozkvět.
TOMÁŠ TAJCHNER (1979 v Ústí nad Labem) tvoří pomocí mobilního telefonu. Pohybuje se po Ústí nad Labem a po Praze. Vyšly mu sbírky básní F 12.2. (2006) a E&
Básně a krátké příběhy autorky Sabriny Karasové, která studovala na gymnáziu v Chebu a na nástavbě v Karlových Varech cestovní ruch. Moře modré je její prvotina. Edice Nulté knížky, svazek 3.
Miniaturní knížečka do kapsy (kolibří vydání) se 73 básněmi Evy Bernardinové.