Edvard Beneš - likvidátor (DĚDINOVÁ, Sidonia)

Téma poválečného vyhnání československých Němců, ale i Maďarů a některých dalších menšin je paradoxně tím ožehavější, čím víc se naše polistopadová politická elita snaží divoké transfery legitimizovat. Je tomu tak proto, že genocida jakéhokoli druhu je pro civilizovaný svět nepřijatelná, zvlášť obhajuje-li ji reprezentace státu, těšícího se do konce třicátých let 20. století pověsti jedné z nejvyspělejších demokracií Evropy. Osud našich někdejších krajanů, většinou nevinných civilistů, jež Masarykův nástupce Edvard Beneš svými výnosy po porážce nacismu obral o veškerý majetek, ze šťastnějších z nich učinil psance a zástupy méně šťastných vydal napospas zvlčilým tlupám českých zabijáků, je dodnes škaredou skvrnou na obrazu země, která by po půlstoletí nesvobody tak ráda navázala na svoji předválečnou minulost.

Kniha, kterou právě držíte v ruce, podává svědectví o zločinech, které před námi byly déle než čtyřicet let utajovány komunistickou mocí a jež z nějakého důvodu chce udržet v tajnosti i posametová moc rádoby demokratická. Autorka této knížky, v Německu žijící česká novinářka Sidonia Dědinová, řadu let pečlivě sbírala dochované dokumenty i svědectví pamětníků poválečných zvěrstev některých Čechů, kteří jako by se zhlédli v metodách gestapa. Smyslem její poctivé novinařiny nebylo nasazovat psí hlavu ani prezidentu Benešovi, ani vykonavatelům jeho vůle, nýbrž doplnit mozaiku složitého těsně poválečného období o kamínky, které ještě po téměř šedesáti letech leckoho tlačí v botě. Je příznačné pro pokryteckou současnost, že Edvard Beneš - likvidátor vychází právě v ANNONCI, třebaže se to v České republice jen hemží nakladatelstvími všeho druhu. Nepříjemná pravda jen málokomu stojí za případné potíže.

Jenže bez poznané pravdy se neposuneme dál než k příštím lžím. Právě proto jsme považovali za nezbytné dokumentární román Sidonie Dědinové vydat, ať budou ohlasy na něj jakékoli. I ten nejdrsnější pohled do zrcadla může mít ozdravný účinek, hledí-li na sebe jedinec či národ v jádru ještě nadobro nezkažený. Budeme-li naopak i nadále utíkat sami před sebou, učiníme-li z Benešových dekretů definitivní berličku své špatnosti, pak vězme, že tato kniha přichází pozdě a že ještě několik příštích generací bude pociťovat následky z neochoty k pravdě plynoucí.