Elegie a sonety (RILKE, Rainer Maria)

Paul Valéry napsal, otřesen zprávou o Rilkově smrti, že v něm viděl a miloval nejjemnějšího a duchovně nejbohatšího člověka tohoto světa, člověka nejzasaženějšího všemi neobyčejnými úzkostmi a všemi tajemstvími ducha. Pražský rodák Rilke - považujeme ho za integrální součást české poezie - vedl celý život „dialog s nekonečnem", jehož vyvrcholením, konečným tvarem jsou Elegie z Duina (vydáváme je v moderním překladu Jiřího Gruši) a jejich pandán, Sonety Orfeovi (tady jsme sáhli po klasickém překladu Václava Renče). Elegiemi z Duina a Sonety Orfeovi dospěl Rilke ve svých úvahách o situaci člověka ve světě, který je mu dán a není zcela jeho domovem, o nepřetržitosti rodových kořenů, o jednotě života a smrti, o proměně viditelného v neviditelné, a právě proto skutečné, na samo pomezí lidských i uměleckých možností; za tímto vyústěním Rilkova abstraktního myšlení jsou už jen nicota, mlčení nebo definitivní smrt. Rilke tak zůstává i 80 let po napsání obou cyklů jedním z milníků vzepětí lidského ducha.