Labuť je divný pták...

Antologie staročeské lyriky doby gotické, uspořádaná Václavem Černým, vychází knižně poprvé. Navazuje na jeho Staročeskou milostnou lyriku z roku 1948 (druhé, rozšířené vydání Mladá fronta 1999). Ve studii K vývoji staročeské světské lyriky vymezuje gotiku jako období zhruba od poloviny třináctého do sklonku druhé dekády patnáctého věku a mimo jiné ji hodnotí: „Je to epocha vývojově členitá a kulturně bohatá, dokonce čím dál tím více a doslova překotně bohatnoucí, nicméně vnitřně jednotná a celistvá. Dovršuje, rozvíjí a zdefinitivňuje skutečnost významu rozhodujícího, jejíž základy položila již kulturní epocha předchozí, románská: naši integraci do celku vzdělanosti západoevropské..." Lyrikou se zde rozumějí podle zvyklostí staročeské literatury především písně, bez ohledu na to, zda se skutečně zpívaly, zda jde o písně epické, reflexívní, polemické, satirické, duchovní, nebo i nábožné (nikoli náboženské, liturgické!). Básně--písně jsou řazeny do tematických celků: Láska - Veselost, posměch a satira - Zbožnost, mravnost a hněv - Písňové zlomky, úsloví a průpovědi (u obou posledních jde již o formu mluvní). Dominuje kurtoazní milostná lyrika. Na čtenáře myslí Václav Černý i v komentáři k jednotlivým básním a usnadňuje mu porozumění textu vysvětlením staročeských slov i tvarů a překlady latinského textu. Mezníkem souboru je nástup husitství: rokem 1420 práce na něm končí. Zanícený vyznavač kurtoazní poezie se těžko smiřoval s novou skutečností, předčasně uzavírající epochu slibného rozkvětu tvůrčích sil. V závěru Staročeské milostné lyriky si nostalgicky posteskne: „Upřímný milovník národní poezie, obdivující nesčíslnost duchovních vznětů, jež se jí vyjádřily..., nemůže... neposlat lítostivý pohled za starším dědictvím naší kurtoazní poezie milostné. Nebyla nikterak na konci svého vývoje. Způsob, jímž si osvojila a dokonale zažila umění i disciplínu trobadorské, síla vlastního původního lyrického vznosu a vlastní citové vroucnosti, již česká duše, jednou zasvěcena, na tomto poli projevila, i nový plodný styk, jejž žádostivě navázala právě s tou cizí písní, jež měla záhy ve světě nejvýše vzlétnout, slibovaly nám v oblasti lyriky do věků petrarkovských evropské místo z nadmíru čestných.“ Posledními větami druhého titulu prosvítá již záblesk naděje: „...A staré tvarové bohatství, jež odpovídalo době gotické milostné kurtoazie: kam se podělo? Naprosto nezmizelo nenávratně, žilo dál v národním lyrickém povědomí a citu. Ale projeví se básnickými činy až v druhé veliké epoše české lyriky, v baroku, a to pak současně ožije i kurtoazie, především ovšem v duchovní poloze lásky nábožensko-mystické.“ Je to poslední ohlédnutí za poezií doby gotické a současně náznak, kam bude napříště směřovat pozornost Václava Černého: bude to baroko (Až do předsíně nebes, MF 1996).