Satiry (FLACCUS, Aules Persius)

Aules Persius Flaccus (34—62 n. l.), rodem římsky jezdec etruského původu, zanícený vyznavač stoické filozofie, který snad právě dík své asketické životosprávě zemřel ve věku skoro jinošském, je u nás téměř neznám. Byl to časově první satirik tzv. stříbrného věku římské slovesnosti. Žil za vlády císařů neúspěšných nebo nedobrých (Tiberia, Kaliguly, Klaudia, Nerona) a byl obklopen římským obyvatelstvem převážně už neřímským, propuštěnci a přistěhovalci, kteří se po vzoru mocných hnali jen za bohatstvím nebo za požitky, a tak nemohl už věřit ve světové poslání Říma jako Vergilius, ani překypovat humorem jako Horatius, tím méně věřit alespoň dočasně Neronovi jako jeho stoický souvěrec a současník Seneka (+ 65 n. l.). Jakmile oblékl mužskou tógu, nalezl otcovského přítele v Luciu Annaeu Kornutovi, autorovi mnoha latinských i řeckých spisů věnovaných mluvnici a filozofii, vzorném stoikovi (+ po r. 65); vřele o něm vypráví v V. satiře. Sám jako sirotek po bohatém otci byl existenčně zabezpečen a cílem jeho života bylo realizovat stoické ideály především sám na sobě a podle možnosti je propagovat. Tomu mělo sloužit i jeho nejznámější dílo nazvané Satiry. (Zdroj textu: Julie Nováková, "Na okraj Persiova díla" z knihy Satiry, Odeon, Praha, 1990)