Hry II (LANGER, František)

Hry II, sedmý svazek Langerových spisů, obsahuje tři dramata, Periferie, Andělé mezi námi a Dvaasedmdesátka, související tematicky hledáním vyšší spravedlnosti a pokusy nalézt vnitřně adekvátní vztah mezi vinou a trestem. Volně je doplňuje pozdější jemně laděná veselohra z hereckého prostředí Jiskra v popelu.

Periferie (1925) je pravděpodobně nejznámější Langerovou hrou, která hned v době svého vzniku pronikla i na zahraniční jeviště. Na osnově realistického zachycení prostředí předměstské galerky rozvíjí Langer nadčasové téma vraždy a z ní plynoucího neklidu, téma „zločinu a trestu“ - čteme-li dnes první verzi hry, pochopíme, proč dobová kritika mohla v souvislosti s Periferií připomínat dílo F. M. Dostojevského. František Langer přiznal, že byl v době, kdy Periferii psal, zaujat objevy Sigmunda Freuda, že na „zjev zvaný podvědomí" myslel, „ovšem zcela nevědecky /.../ jako na motiv pro román nebo hru. /.../ A tak vznikla posedlá touha Franciho po vyslechnutí a po přiznání se k činu, která se před ničím nezastaví, ani před nutností vrátit se v kruhu zpět k hrůze, z které vyrostla.“ (Jak vznikla Periferie, České slovo 1.11. 1925.)

Ve hře Andělé mezi námi (1931) se Langer k otázkám týkajícím se lidské spravedlnosti, jejích možností a mezí znovu vrací, tentokráte však v souvislosti s nimi usiluje klást též základní otázky po posledních věcech člověka.

Dvaasedmdesátka (1937), vystavěná na principu divadla na divadle, nahlíží téma spravedlnosti prizmatem vzájemných lidských vztahů a poukazuje v této souvislosti na význam a smysl sebeobětování. Obě hry se navíc až překvapivě moderním způsobem dotýkají, byť na různé úrovni, dvou dnes znovu nadmíru aktuálních a diskutovaných problémů: eutanazie a terapie uměním.

Jiskra v popelu aneb Pocta Shakespearovi (1948), vlídně nostalgická veselohra o stárnoucích divadelnících, je hra žánrově i tematicky odlišná. Komedii, započatou před druhou světovou válkou, dopsal Langer až po jejím skončení. Právě tehdy se mu, podle jeho vlastních slov otištěných v časopise Národní divadlo, zdálo důležité po hrůzné zkušenosti nacismu, který se Langera, bytostného demokrata, důstojníka Čs. armády, prvorepublikového vlastence a žida, musel dotýkat zvlášť bolestně, „vyvolat zas trochu příchylnosti k člověku“.