Zpověď advokátky (VOŘÍŠEK, Marie)

Časopis FORBES nedávno zveřejnil pořadí čtyřiceti nejúspěšnějších lidí v Česku a také citoval jednoho z nich, že byznys je válka a kdo nechce válčit, ať do toho nechodí. Někteří sociologové dávno před masakrem v pařížské redakci humoristického časopisu upozorňovali, že lidstvo čeká střet civilizací.

Vlády „našeho“ světa rozpačitě přešlapují. V Británii lze v souladu se zákonem počít dítě ze tří rodičů.

Česky autor knížky o transformaci vědomí, původně člen světových speciálních policejních a vojenských jednotek, čtenáře sice nabádá k nebojování, ale nejprve odkrývá svou pravdu, že všichni žijeme pod neustálou hrozbou emocí, jejichž prostřednictvím jsme prý neustále napadáni, abychom byli připraveni o svou energii. Proto prý musíme u sebe neustále pozorovat nepřítomnost emoce v přítomnosti. Bránit se vlastnímu lidskému cítění. Je to jeho pravda. Nebo můžeme uvěřit prognózám jednoho z bývalých ředitelů společnosti Google, Raye Kurzweila, že už je rozhodnuto, že za pár let převezmou do svých „rukou“ štafetu civilizace na Zemi kvantové počítače. Názor, že lidstvo spěje svou cestou k vlastnímu zániku, je stále častěji zveřejňován už i v seriozních a vědeckých časopisech.

A přesto se koncem roku 2014 do lesů v Bělé pod Bezdězem klidně vrátila smečka pěti vlků. Lesní ozbrojenci varují, že je plašena lesní zvěř, často degenerovaná a přemnožená. Staří ochranáři přírody naopak vzpomínají, že kdysi plnil vlk v přírodě funkci zdravotní policie. Slabým kusům zkrátil životní utrpení, ti silnější byli cvičeni v ostražitosti a odolnosti. Nejen prostřednictvím vlků můžeme všichni vnímat, že příroda se člověku ubrání, je mocná a trpělivá, ale člověka šetřit nehodlá, nekompromisně udržuje rovnováhu dávání a braní. Zároveň se ukazuje, že pro člověka nemohou bezezbytku platit jen zákony zvířecí říše, že vždy vítězí právě ten silnější a rychlejší.

Člověk je totiž oproti zvířatům přírodou obdařen něčím vyšším. Ptáme se čím? Myslíme, že rozumem? Nebo upřednostňujeme hlas cítění a intuice? Možná hledáme rovnováhu obojího. A dokážeme si v tom všem ještě zachovat obyčejnou úctu k životu a radost z toho svého? Můžeme ještě žít v souladu s lidskými zákony svobodně, zdravě a přirozeně? Jednoduše a beze strachu? Je to jen na nás.

Zodpovědnost za náš život z nás nikdo nesejme.

...abychom si nakonec, jako v nadčasovém díle Lva N. Tolstého, dokázali správně odpovědět na poslední otázku váženého předsedy petrohradského soudu Ivana Iljiče: „...a co když celý můj život byl omyl?“

Zeptali se mě: „Napíšete něco na záložku přebalu?“ „Snad ani ne,“ odpověděla jsem překotně a uvědomila jsem si, jak nemám ráda marketing. Třeba nedávno bylo v rámci vnitrostátních nepokojů asi 150 lidí postříleno v Keni, ale svět o tom mnoho neví. V téže době pilot namířil letadlo proti skalám Alp a tak zahynulo jiných asi 150 lidí. O tom světový tisk píše už týdny a „každý" o tom ví. Čtenáři prý si žádají nové příběhy, které táhnou. Periodika je třeba hlavně prodat. Mohlo by se zdát, že ať už člověk žije nebo ne, ztrácí jeho život bez marketingu význam a hodnotu. Já ale nechci nikomu nic nabízet, nebo dokonce vnucovat a nejspíš nepotřebuji ani prodat.

Současně ale chci, aby každému, kdo tuhle knížku vezme do ruky, bylo jasno, že nedrží sbírku lidských příběhů posbíraných v advokátní praxi. Aby bylo jasno, že jsou to neuvěřitelné a přesto pravdivé příběhy mého života soukromého i profesního, a že jsem je už konečné sepsala, abych po svém poodkryla ten geniálně jednoduchý mechanismus, kterým bez ohledu na vlastní profesi, žije každý z nás. Mechanismus hledání čehosi kolem sebe v něčem, nebo v někom. Mechanismus zdánlivě nekonečných a často komických prožitků vlastního zraňování a utrpení, dokud člověk osobní důležitostí nezatuhne přes strach a vztek až k rezignaci. Nebo naopak, dokud nasycen vlastní bolestí nedospěje k poznání, že to něco hledané už dávno nese tiše s sebou a že se dokonce vybaven tím něčím už narodil. Tohle když člověk objeví, uleví se mu nesmírné, hledání ztrácí smysl, člověk pak jen blaženě žasne a vnímá jistě, že to nalezené má uvnitř sebe k dispozici už navždy.

Sepsala jsem ty příběhy konečně také proto, že mi někteří klienti po léta říkali: „To je jako když mluvíte o mněl No to je můj život jako přes průklepák! To je krása, jak vy v tom mém podělaném životě vidíte tu nádheru! Hned mám z toho radost... To mě tak blaží, proč to nenapíšete?"

A tak si uvědomuji, že vlastně žádný marketing nepotřebuji. Příběhy jsem sepsala pro svůj dobrý pocit, že „lidem" už nic nedlužím a stran psaní klidně zůstávám ekonomicky v mínusu. Tenhle můj dobrý pocit mě opravňuje tušit, že bych z toho mohla mít docela malinkatou výhodičku tam nahoře, konečně jsem přece stále ta racionální advokátka, že. Prozatím mi shora neúnavně posílají důkazy, že jsem milovaná... Byla bych ráda, aby všichni lidé hladce zjišťovali, že oni také... že ten mechanismus hledání a nalézání je u všech lidí stejný.

„No tak to tam napište! Na tu záložku.“ vyzvali mě suše. Já na to mlčím, jen cítím a nepřemýšlím. To hledané totiž není v hlavě.

A tak děkuji a píšu a předkládám Vám k Vaší volbě..