Wales, můj domov (ELLISOVÁ, Eirlys Ogwen)

Skalnatá pobřeží, zádumčivá vřesoviště, mohutné starobylé hrady a pestrá kultura, jejíž keltské kořeny sahají hluboko do minulosti - to vše se vybaví, když se řekne Wales. A právě v této drsné krajině začíná životní pouť autorky, která vypráví příběh o vině a pokání, o síle prostých radostí a dobře odvedené práce, o veselých i smutných událostech všedních dnů.

Eirlys pochází z waleské farmářské rodiny a šťastné dětství je pro ni majákem, k němuž se opakovaně vrací a z něhož čerpá novou sílu. Osud jí nachystal řadu zklamání i zkoušek. Jako velmi mladá dívka se na škole seznámila se súdánským studentem a zamilovala se do něj. Po narození synka zůstala sama a na nátlak rodiny dala Davida na vychování k příbuzným. Výčitky svědomí a pocit nenaplnění ji nikdy neopustily a táhnou se jako červená nit celým vyprávěním. Eirlys však projevila velkou houževnatost, dostudovala obor, k němuž ji poutal celoživotní zájem, a ve své profesi dosáhla nemalého uznání. Po letech vyplněných činorodostí ji čekala další hořká zkouška, když se z přepracování a v důsledku rodinných problémů nervově zhroutila, což předznamenalo její těžkou nervovou poruchu. Tehdy se navrací domů, do konejšivé náruče rodného Walesu.

Citlivá perokresba životních osudů se odehrává v období, kdy ve Velké Británii docházelo k zásadním společenským i kulturním proměnám. Když autorka líčí své dětství na farmě, dýchá z jejího vyprávění starosvětské kouzlo i kolorit dávných waleských tradic a s podobným zaujetím popisuje i přelomové poválečné období v Anglii, v němž dospívala osobně i profesně. Jde o prostý příběh všednodennosti, který zaujme svou upřímností a dojme nostalgií, s níž se autorka ohlíží za svým životem a "starým dobrým Walesem" - za dobou, kterou nelze vrátit zpět.

Za dlouhých zimních večerů se vše odehrávalo za světla lamp a maminka tehdy často šila nebo žehlila. Právě žehlení těžkou kovovou žehličkou bylo zajímavým zážitkem. V podvečer maminka zatopila tak, že výheň vydávala prudký žár. Do pece dala doběla rozžhavit kameny. Jeden potom s pomocí dlouhého krbového nářadí vytáhla z ohně, vložila do žehličky a přejela jí přes mokrou látku, aby vyzkoušela teplotu. Když to syčelo příliš divoce, hrozilo, že se oblečení spálí, a proto vzala nejdříve staré šaty. Žehlička svou tíhou krásně vyhlazovala plátno a všechno nádherně vonělo čistotou. Nepříjemné však bylo, že když se žehlička pohybovala po prádle sem a tam, kámen chrastil o stěny. Z toho důvodu tatínek žehlení nesnášel.