Jaro 1941 (FINKOVÁ, Ida)

Vydržet s očima otevřenýma aspoň o chvíli déle, než kolik jim bylo určeno. Všem zachráněným dopříště. Vědí, že zemřou - ale touha žít, milovat, bavit se stále živí jejich naději. Nepřestávají doufat, že se stane zázrak a budou ušetřeni. Že tentokrát ještě nezemřou oni, ale někdo jiný. Takovým způsobem vypráví o holokaustu -přesněji o jeho podobě v Polsku na počátku roku 1941 - polsko-izraelská spisovatelka Ida Finková. Bez patosu, bez obviňování a výčitek vypráví příběhy všedních lidí. Ty příběhy by byly všední, kdyby je neobkružovalo vědomí blížící se, všudypřítomné smrti. Ve svých povídkách se přitom Ida Finková drží daleko od koncentračních táborů a statistik vypovídajících o zrůdně důsledném vyvražďování příslušníků jednoho národa. Její příběhy se odehrávají v domech, na ulicích, v polích, někdy pouze v hlavách hrdinů. Kdybychom se pokusili hledat nějakou spojovací linku, hlavní motiv knihy - byl by jím strach. Strach ze smrti, z utrpení, ponížení, hladu a především ze ztráty lidskosti.

Ida Finková (1921-2011) v době okupace spolu s celou rodinou putovala rovnou do ghetta v rodném městě Zbaraž (dnes na Ukrajině), odkud v roce 1942 se svou sestrou utekla. Do konce války se pokoušela uniknout smrti s padělanými árijskými doklady, mimo jiné se dostala mezi dělníky vyvezené na nucené práce do Německa. V roce 1957 se vystěhovala z Polska do Izraele, kde ve svých devadesáti letech zemřela. Přestože se s knižním vydáním povídek Idy Finkové setkávají čeští čtenáři vůbec poprvé, autorka je ve světě velmi známá. Její neobvyklý způsob ztvárnění holokaustu byl mnohokrát oceněn -v roce 1985 získala holandskou literární cenu Anny Frankové, později italskou cenu Alberta Moravii, Buchmanovu cenu a v roce 2008 Izraelskou cenu za literaturu. V roce 2008 natočil izraelský režisér Uri Barbaš na motivy jejích povídek film Jaro 1941.