Těžiště přítomného výboru představují dvě velké Lessingovy práce, Hamburská dramaturgie a Láokoón. Hamburská dramaturgie nejvýrazněji obráží přechodný ráz Lessingovy pozice na přelomu kulturních epoch. Napadá-li v Corneillovi a Voltairovi klasicistní princip francouzského divadla, svou věrností Aristotelovi zůstává nicméně s klasicistní doktrínou úzce spjat. Svým didaktickým pojetím katarze, jíž přičítá schopnost orientovat diváka směrem k aktivní humanitě, a svým zájmem o Diderotovo měšťanské drama však překonává klasicistní východiska ryze osvícenským způsobem. Svým objevem Shakespeara, jakkoli se snaží shakespearovské divadlo „v podstatném" smířit s aristotelskými postuláty, pak ukazuje ještě dále: k Herderovi a romantikům.
V Láokoóntovi, své nejpronikavější estetické práci, se Lessing pokusil o vytčení hranic mezi výtvarným uměním a literaturou postižením způsobu existence výtvarných a literárních děl v čase a prostoru. Proti koexistující struktuře znaků výtvarných děl klade následně se rozvíjející strukturu znaků díla slovesného, a odtud dochází k požadavku dějovosti literatury, nesené zobrazením činorodého člověka.
Svazek doplňuje výběr z Lessingových menších raných prací a z jeho dopisů. Stať Metafyzik Pope! obsahuje poznámky k určení hranic mezi filozofickým a básnickým myšlením /a v tomto směru metodologicky koresponduje se starším Láokoóntem/, stati Pojednání o bajce a O epigramu jsou Lessingovým příspěvkem k teorii žánrů v osvícenské literatuře zvláště oblíbených. Lessingovy fiktivní a osobní dopisy jsou vlastně svéráznými eseji, v nichž jsou často uloženy dobově nej podnětnější myšlenky jejich autora.
