Lásky (DOSSI, Carlo)

CARLO DOSSI LÁSKY

Z italštiny přeložil Jiří Pelán

Carlo Dossi patří mezi nejoriginálnější italské prozaiky druhé poloviny minulého století. Svým životem i dílem byl spjat s milánskou bohémou, tzv. „scapigliaturou", pozoruhodným seskupením literátů, malířů a hudebníků, v jejichž rozporném odkazu byla připravována další vývojová etapa evropského umění. Dlouho byl pokládán pouze za autora „bizarního", avšak nová vlna zájmu, jíž se mu dostalo v posledních desetiletích, v něm naopak spatřuje jednoho z předchůdců literárního modernismu.

Lásky (1887, Amori) jsou knihou, jíž se Dossi loučil s literaturou. Dossi se v ní vrací ke svým někdejším citovým vzplanutím, ať jejich předmětem byla srdcová královna z karetní hry, barvotiskový obrázek Madony, anonymní ženská podobizna v obrazové galérii, svět předmětů v rodném domě, veliká lípa v zahradě, ženské postavy z veršů latinských básníků či ze stránek novodobých románů, neznámá houslistka, již slýchal za zdí svého pokoje, jeho dětské přítelkyně atd.

Podle vlastních slov chtěl Dossi v této knize „soustředit růžovou záři ženského světa". Literární inspiraci pro tuto prózu našel zejména v díle německého sentimentalisty Jeana Paula, ale také v Baudelairových Malých básních v próze. Zároveň však tento pozoruhodný text míří do budoucna: jak kvalitami svého stylu, tak vyhrocenou subjektivitou pohledu je tato přehlídka křehkých ženských portrétů již velice blízká próze i poezii evropské secese.

Překlad Lásek uvádí v tomto svazku Dossiho autoportrét z roku 1880, nazvaný Každodenní autodiagnóza (Autodiàgnosi quotidiana).