Emanuel Strnad, CSc., dlouholetý pracovník v oboru didaktiky národní školy, zasvětil celý život učitelskému povolání, do něhož úspěšně přenášel poznatky své neúnavné badatelské činnosti. O dějiny národní školy se zajímá již několik desetiletí a věnuje jim velkou pozornost i ve své publikační činnosti. Ve Státním pedagogickém nakladatelství vyšly už před lety jeho práce Vlastenecký učitel a Věcné učení na základní škole. Didaktika školy národní v 19. století znamená vyvrcholení jeho dosavadní vědecké a publikační činnosti. Autor zde pojednává o hlavních rysech vývoje národní školy a vyučovací praxe v českých zemích koncem 18. a v 19. století. Zaměřuje se hlavně na význačné mezníky v rozvoji didaktiky tohoto stupně, které jsou důležité z hlediska našich pokrokových školských tradic a mají význam pro řešení současných problémů vyučování na nižším stupni základní devítileté školy. Autor zachycuje snahy význačných školských pracovníků minulého století, které byly přínosem ve vývoji teorie a praxe vyučování a přispěly k politickému uvolnění lidové výchovy v podmínkách rakouského školního zákonodárství. V publikaci jsou zařazeny i počátky odborného vzdělání, zejména počátky průmyslového a zemědělského školství. Strnadova práce má velký význam i z hlediska učitelské etiky, neboť dnešním učitelům ukazuje, s jakými překážkami museli bojovat učitelé doby osvícenské, doby katolické reakce a doby liberalistického období, a s jakým nadšením , a tvůrčí schopností sloužili našemu národu. Problematika, kterou autor čtenáři tak zasvěceně předkládá, nebyla dosud soustavně zpracována. Strnadova kniha se tak stává významným příspěvkem k poznaní dějin didaktiky české národní školy, cennou studijní pomůckou i důležitým historickým dílem z oblasti naší i středoevropské školy.