Tajemství Skarabea (STEKLAČ, Vojtěch)

Narodil jsem se v Ajacciu na Korsice právě v době, kdy můj ostrov uchvátili Francouzi. Otec se jmenoval Karel a maminka Letície. Vychovala nás celkem osm, já byl čtvrté dítě v pořadí a druhý kluk. Co bych vám řekl o otci? Pocházel z nepříliš významného italského rodu, byl vzdělaný a duchaplný, jenže miloval přepych a rád rozhazoval peníze. Snad by to tolik nevadilo, kdyby těch peněz bylo nazbyt. Chudák maminka! Obávám se, že většina mých sourozenců po otci zdědila právě ten nejhorší rys jeho povahy. Já dědil spíš po matce, rozvahu, šetrnost a hrdost. Ale nemyslete si, že jsem byl jejím oblíbeným mazlíčkem! Vychovávala mě tvrdě, po korsicku. Pamatuji si, že jednou jsem ji chtěl provázet, aniž by mi to dovolila. Nemilosrdně mě zpohlavkovala, takže jsem padl na zem a skutálel se do příkopu. Uřvaný a pomlácený jsem se jen koukal, jak si jde maminka klidně dál. Ani jednou se neotočila. Přesto jsem ji miloval. Nebo snad právě proto. Byl jsem zpupné dítě, a tak mi rány nikdy nevadily, dokonce jsem chápal, že mé hrdosti mohou jen prospět. Při mém biřmování na Vojenské škole v Paříži podotkl arcibiskup, že jméno Napoleon — ostatně i na Korsice velmi málo rozšířené — není vůbec v kalendáři.

Co chcete, řekl jsem mu, světců je spousta a ubohý rok má jen 365 dní...

Vidíte, byl jsem dítě osvíceného věku ještě dřív, než jsem se pustil do četby Rousseaua. Mnohem později, když jsem si jel udobřit papeže, mi bratr Josef vyprávěl žertovný příběh z mého křtu. To mi byly sotva dva roky, sotva jsem uměl chodit, a když se nade mnou sklonil kněz se svěcenou vodou, aby mi smočil hlavu, vyskočil jsem a křičel: Opovažte se na mě cákat! . . .

Ne, s církví jsem to neměl jednoduché a po pravdě řečeno ani církev to neměla jednoduché se mnou. Ovšem vojenský stav jsem odjakživa upřímně miloval. Jednou jsem viděl v Ajacciu přehlídku a rázem jsem zatoužil mít všechno, co mají vojáci. Klobouk s chocholem, epolety, šavli, pušku, bajonet a dovedl jsem celé hodiny prostát u cvičiště. To byla nádhera! Vojáci si mě brzy všimli a jednou mi jeden seržant uhlem nakreslil krásný granátnický knír.

Byl jsem bez sebe radostí a daroval tomu dobrému muži prakticky veškeré úspory. Totiž celou zlatku, a když se ji seržant zdráhal vzít, řekl jsem mu: Jen si ji, kamaráde, klidně vemte a propijte ji na mé zdraví!...

Vojáci měli ze mne legraci a dovolili mi, abych pochodoval vedle nich. S dřevěnou šavlí a dřevěnou puškou. A když mě jistý granátník urazil, k velkému pobavení přihlížejících důstojníků jsem na něj zaútočil svou šavličkou...