„Už to nebude lepší," řekl zachraple znějícím hlasem. „Vezmou půdu po dobrém nebo po zlém, nikdo nic nezmůže. Tam v těch rovinách na Hané a na Slovácku už některé, co se vzpěčovali, sebrali a zavřeli. Nebo vzpurné sedláky násilím vystěhovali do pohraničí. Našli jakýsi paragraf na ochranu republiky, všecko jim vyvlastnili. Teď tam kdesi na severu dělají kravaře někdejším pohůnkům, co jim dřív nestáli ani za ohlédnutí. Někdy mi napadá, že umřít včas je větší terno, než se tímto bolavým světem věčně trpačit."
PŘÍBĚHY LIDÍ Z PODHORSKÉ VESNICE V POVÁLEČNÉ DOBĚ PLNÉ NADĚJÍ A ODHODLÁNÍ PO LEPŠÍM, NOVÉM A SVOBODNÉM ŽIVOTĚ PŘERVE V OSMAČTYŘICÁTÉM ROCE URAGÁN SPOLEČENSKÝCH A POLITICKÝCH PROMĚN. JISTOTY JSOU NEZVRATNOU MINULOSTÍ. ZEMĚDĚLSKÁ PŮDA, PO STALETÍ OBDĚLÁVANÁ GENERACEMI ROLNÍKŮ, JIM NAJEDNOU NEPATŘÍ. OSUDY LIDÍ SE OD TOHOTO ZLOMU ODVÍJEJÍ NEMÉNĚ DRAMATICKY. POD TLAKEM OKOLNOSTÍ LIDÉ NAKONEC PODLÉHAJÍ, JE JEN MÁLO TĚCH, KTEŘÍ VYTRVALI. NÁPRAVY PO DLOUHÝCH DESETILETÍCH SE DOČKAL JEN MÁLOKTERÝ Z NICH. DŮLEŽITÁ VAZBA ČLOVĚKA K PŮDĚ UŽ BYLA ZPŘETRHÁNA. NEZVRATNĚ SE ZMĚNIL KRAJ, PŘÍRODA, LIDÉ. NĚKDEJŠÍ BOŽÍ POLÍČKO SE NEÚPROSNÝM VANEM ČASU ZMĚNILO V NOSTALGICKOU VZPOMÍNKU NA DOBU, KDY LIDÉ MĚLI SVÉ KOŘENY PEVNĚ ZAKOTVENY V RODNÉ HROUDĚ.
