zoom_in
  • Out-of-Stock

Druhé analytiky - Organon IV (ARISTOTELES)

200 CZK
Tax excluded

Po výkladu nauky o úsudcích, vrcholícím v Prvních analytikách axiómatizací kategorického sylogismu, zabývá se Aristoteles v obou knihách Druhých analytik úvahami o vědeckém důkazu a o vědě. Aristotelovi nejde jen o uplatnění nauky o kategorickém sylogismu ve vědeckých důkazech, mnohem spíše usiluje o vytvoření metodologie deduktivní výstavby každé vědy.

Reference: 00564B
Availability: 0 items
Condition: Used
Quantity
Out-of-Stock

Book Details

Language
Czech
Hardcover/Paperback
paperback
Year
1962
No. of pages
192
Edition
1st Edition
Weight
223 g
Quality Check
book is complete, there are no pages missing
Condition
zašpiněné vrchní desky, zažloutlé listy, v tiráži na konci knihy a na zadní straně desek propiskou přepsána původní cena knihy
Publisher
Nakladatelství Československé akademie věd
Place of publishing
Prague

Description

Přeložil dr. Antonín Kříž.

Úvodní studii napsal a poznámkovým komentářem opatřil kandidát filosofických věd dr. Karel Berka.

Po výkladu nauky o úsudcích, vrcholícím v Prvních analytikách axiómatizací kategorického sylogismu, zabývá se Aristoteles v obou knihách Druhých analytik úvahami o vědeckém důkazu a o vědě. Aristotelovi nejde jen o uplatnění nauky o kategorickém sylogismu ve vědeckých důkazech, mnohem spíše usiluje o vytvoření metodologie deduktivní výstavby každé vědy. Touto problematikou se zabývá především v první knize Druhých analytik. Druhá kniha, v níž pojednává hlavně o definici, tvoří svým učením o čtyřech příčinách spojovací článek mezi jeho logickými a přírodovědeckými spisy.

Aristotelovo pojetí deduktivní výstavby vědy, plně realizované až o několik desítek let později v Eukleidových Základech, které zůstaly až do XIX. století vzorem exaktní výstavby vědy, není ovšem omezeno jen na matematické obory, ale vztahuje se na každou vědu, která je vždy určitým systémem tvrzení, mezi nimiž existují jisté důsledkové vztahy.

Podle Aristotelovy koncepce je každá věda charakterizována určitým druhem předmětů, které tvoří oblast jejího zkoumání, specifickými badatelskými metodami a jistými nutnými předpoklady. Vycházeje z názoru, že každý vědecký důkaz se děje konečným počtem kroků, který byl převzat celou další metodologií vědy, dochází Aristoteles k závěru, že důkazový řetězec musí být ukončen i na obou koncích, a to svými předpoklady, které jsou uznávány bez důkazu, a dokazovaným tvrzením. Za předpoklady každé vědy či vědeckého důkazu považuje Aristoteles jednak základní, tzv. primitivní pojmy, které v daném systému nejsou definovány, a základní nedokazatelné věty, totiž obecné axiómy, společné více vědním oborům, a specifické axiómy, vlastní jen určitému vědnímu oboru. Na tyto výchozí předpoklady klade pak Aristoteles určité požadavky. Axiómy musejí být pravdivé, bezprostřední, evidentní a nutné výroky, které postačují k vyvození všech důsledků z nich vyplývajících a jsou přiměřené danému předmětu zkoumání. Obdobně klade i na primitivní pojmy požadavek evidence a přiměřenosti. Z hlediska svých metodologických úvah o deduktivní výstavbě vědy hodnotí pak Aristoteles i jednotlivé vědní obory a zdůvodňuje svou klasifikaci věd na teoretické a praktické.

Hlavní myšlenky Aristotelovy koncepce vědy se staly pevným základem, z něhož vyrůstaly všechny další metodologické rozbory deduktivní výstavby vědy i jejich gnoseologických předpokladů. Neodchýlila se od nich v podstatě ani renesanční přírodověda, která byla ovlivněna ideálem vědy s univerzální matematickou metodou, ani empirická tradice ve filosofii a vědě, vyhlášená Fr. Baconem. Aristotelovy názory zůstaly nepřekonány až do poloviny XIX. století, kdy vznik neeukleidovských geometrií, teorie množin i vývoj moderní formální logiky vedly k upřesnění, prohloubení a doplnění těchto metodologických koncepcí. Avšak ani dnes, kdy výzkumy o vlastnostech deduktivních soustav nabyly tak velkého významu, neztrácejí mnohé základní Aristotelovy myšlenky na své aktuálnosti. Zvláště jeho poznatek o finitnosti každého důkazového řetězce nebo jeho zjištění, že v určitém vědním systému nelze vše dokázat ani definovat, zůstaly trvalou součástí moderní metodologie deduktivních soustav.

Metodologické rozbory v Druhých analytikách, které jsou alespoň neméně tak hodnotné a významné jako jeho výklad formální logiky v Prvních analytikách, naleznou proto ohlas nejen mezi filosofy a logiky, ale i mezi matematiky a přírodovědci.