- Out-of-Stock
Mladá běloruská autorka Světlana Alexijevičová jezdila čtyři roky po Sovětském svazu a setkávala se s ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Hovořila s dělostřelkyněmi, spojařkami, tankistkami, letkyněmi, zdravotními sestrami, partyzánkami... Z jejich vzpomínek vytvořila velmi osobité, často až otřesně působící literární dílo, výrazné protiválečné varování.
Válka nemá ženskou tvář — její tvář je krutá a nelidská. Druhá světová válka nemilosrdně zkosila milióny lidských životů. Sovětský svaz ztratil dvacet miliónů lidí. Žena, dárkyně života, nemohla nečinně přihlížet tomuto apokalyptickému popření všech lidských hodnot. Mladá běloruská autorka Světlana Alexijevičová jezdila čtyři roky po Sovětském svazu a setkávala se s ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Hovořila s dělostřelkyněmi, spojařkami, tankistkami, letkyněmi, zdravotními sestrami, partyzánkami... Z jejich vzpomínek vytvořila velmi osobité, často až otřesně působící literární dílo, výrazné protiválečné varování. Proud vzpomínek působí hluboce lidsky, autenticky, vyhýbá se zbytečnému patosu a velkým slovům. Šestnáctileté dívky se učí zabíjet — a přitom pláčou, že už tři dny neviděly mámu. Ani návrat do mírového života není lehký, mnohé ve válce ztratily svou ženskost, zešedivěly, v noci se probouzejí hrůzou — a jsou to dvacetileté dívky, které mají všechno před sebou — lásku, manželství, děti...
Ne, vzpomínání na prožité hrůzy není radostné. Ale zapomenout na ně nesmíme — aby se už nikdy neopakovaly.