Zázraky? ano, Zázraky... (HOVORKOVÁ, Marie)

Ten, kdo začal číst kapitoly mého života, zaručeně již na úvodní stránce poznal, že nejsem spisovatelka. Já sama k Vašemu poznání mohu dodat, že tato knížka ani žádný „spisovatelský záměr“ neměla. Její první řádky vznikaly zcela prozaicky začátkem devadesátých let (minulého století - jak ten čas letí!). Tenkrát jsem opětovně ochrnula a věděla jsem, že se do zaměstnání vrátím jen tehdy, budu-li moci psát. Jenže udržet tužku v ochrnuté ruce je veliký problém. Nezbývalo, než začít doma ruce trénovat. Tři písmena, pět minut pauza. Dalších několik písmen, další pauza a stále dokola. Psala jsem abecedu, číslice, malovala kolečka, čtverečky... To je ale repertoár, který za pár dní omrzí. Právě tehdy jsem vzala do ruky sešit a napsala jsem bezděky větu „Ještě jí nebylo ani 37 let“ (první větu této knížky). Každodenní trénink rukou se vlastně postupem dní, týdnů a měsíců stal jakýmsi mým deníkem, respektive měsíčníkem. Jednotlivé kapitoly na sebe mnohdy nenavazují a ani nemohou. Mezi některými jsou i mnohaměsíční proluky. Když jsem psala první část, netušila jsem, že budu za pár let psát i druhou.

Prvních čtyřicet let mého života jsem byla absolutní ateistkou. Teprve krutá nemoc mi otevřela oči. Tato knížka je vlastně jakýmsi životopisem, v jehož první části popisuji moje životní příběhy, zastřené rouškou tajemství virgulí, geopatogenních zón, lidových léčitelů, převtělování duší...

V druhé a třetí části období, kdy jsem se obrátila na samotného Ježíše Krista s prosbou, existuje-li, ať mi ve víře pomůže. A On moji prosbu vyslyšel...

Když jsem se rozhodla zveřejnit moji životní cestu za hledáním pravdy a uzavřít text pro vydání, naivně jsem si myslela, že zázraky v mém životě už tak intenzivní nebudou.

Mýlila jsem se, pokračují...

Závěrem bych přála každému z Vás, abyste mohli časem konstatovat totéž...

autorka