V obecném kulturním povědomí žije Václav Budovec z Budova (1551—1621) jako jedna ze sedmadvaceti krvavých obětí nezdařeného protihabsburského povstání a zároveň jako autor Antialkoránu. Paradox takového zařazení vzbuzuje zvídavost. Protitureckým spisem — citovaným každou literárněhistorickou příručkou, ale v nové době nevydaným a prakticky neznámým — podporoval český bratrský šlechtic politiku Habsburků, ačkoli sám stál v čele politiky českých stavů, která v obraně svobody svědomí svedla.s habsburským absolutismem zápas na život a na smrt. Budovcův Antialkorán z roku 1614 má cenu svědeckého dokumentu. Dává nahlédnout do myšlenkové výzbroje těch, kdo stáli v čele zápasu o uhájení svébytného dědictví českého pokusu o nápravu církve a společnosti. Odhaluje sílu i slabiny této výzbroje, ovlivněné podněty evropské, zejména kalvínské, reformace. Polemika s islámskou ideologií, která v konkrétní podobě válečnický zdatných Turků ohrožovala Evropu, napodobuje úsilí velkých myslitelů typu Augustinova a Chelčického. Autor Antialkoránu usiluje o to, poskytnout základní orientaci ve zmatcích hodnot. Odvozeně a klopotně i po svém — a pak se schopností sice rudimentárního, ale působivého, protože vášnivým přesvědčením podbarveného literárního výrazu — usoustavňuje hodnoty evropské civilizace na počátku novověku se záměrem poskytnout pevnou oporu všem ohroženým v předvečer třicetileté války, především příslušníkům milovaného národa.