Porodila jsem.
Události rázem nabraly nečekaný spád.
Bum, prásk, dítě a k němu nepřeberné množství informací. Můj mozek hlásí ihned v prvních hodinách přetížení.
Kdo mohl čekat, že toho bude tolik.
Je to dítě! Není to urychlovač částic. Vyděsilo mě to.
Člověk si maluje pozvolný rozjezd, poetický začátek v opojení lásky a vděčnosti, nové poměry však neposkytují ani poskrovnu prostoru pro asimilaci.
A než se stihnete zorientovat, strčí vám do ruky mimino s výrazem „nasávej, uč se a plav“.
A tak instinktivně zapnete autopilota a tváříte se, že víte, co děláte. Ač ve skutečnosti nemáte páru, co dělá pravá a co levá, vyhodnocujete situace na základě amatérských domněnek a modlíte se, aby vše klaplo.
Stala se ze mě matka.
Pro tuto roli jsem se zrodila. Mám vaječníky a tak. Jsem tutově předurčená býti matkou.
Ale popravdě, jak bych to tak...
NEMÁM DO PSÍ DÍRY ŠAJNA,
CO SE TADY DĚJE!