Situace, v níž se ocitá hrdinka knihy, je celkem banální. Dcera bohatých rozvedených rodičů, u kterých nemá žádnou oporu a jimiž otevřeně pohrdá, žije na vlastní pěst v New Yorku, v bytě, jejž obývá s podobně zaměřenou a „zaopatřenou" kamarádkou, nepracuje - to by bylo pod její úroveň, a má samozřejmě umělecké sklony, chce se stát herečkou a chodí na kurs, který je pro ni po jistou krátkou dobu jediným pevným bodem. A samozřejmě věčně nemá prachy. Jinak se její život skládá z telefonátů s kamarádkami a sestrami, z mejdanů, fetování a spaní s klukama. V krátkých jasnozřivých momentech na ni dopadá prázdnota a nesmyslnost života, který vede, ale prostředí i všichni kolem ní se navzájem strhávají a v podstatě pro žádného z nich není úniku do čehosi nejasně čistého, o čem všichni jen sní a co si všichni neustále zoufale kazí. Dívčina výpověď je autentická i po jazykové stránce a je zajímavým dokladem slangu své doby. Ač je napsána čtivě, lehce a s hořkým humorem, je velmi smutným svědectvím o tom, jak se dá naprosto všechno zkazit.