Drašar (NOVÁKOVÁ, Teréza)

Posledním z pětice velkých románových obrazů Terézy Novákové je „Drašar", vycházející časopisecky roku 1910, tedy dvě léta před autorčinou smrtí. Spisovatelka jím zůstala věrná nejvýchodnějším Čechám, horské oblasti českomoravského pomezí, kraji, který jí přirostl k srdci a v němž strávila velkou část svého života. Proto i v "Drašaru“ je patrna autorčina důvěrná znalost prostředí a obyvatel, proto i tentokráte jde Novákové o postihnutí obrazu krajiny, o barvité vypodobnění onoho koloritu přírodního, do něhož umísťuje hrdiny svého díla.

Hlavní postava románu je historická, Drašarem byl nazýván kněz-buditel Josef Justin Michl, žijící v letech 1810—1862. Před rokem 1848 byl činný literárně, potom vystoupil z piaristického řádu, byl pronásledován úřady, stal se soukromým vesnickým učitelem a nakonec nuzným podruhem, který umírá v zapomenutí a v osamění. Tyto dramatické osudy lidové postavy, s níž se T. Nováková po prvé letmo seznámila roku 1893, ji natolik zaujaly, že již roku následujícího uveřejnila na základě prvotních povrchních poznatků fejetonistickou črtu „Drašar". V letech následujících pak znovu pátrala po Michlových osudech, našla i řadu pamětníků, a tak s hojným materiálem přistoupila po dopsání „Dětí čistého živého" (1908) k „Drašarovi".

Ačkoliv jde tedy v podstatě opět o román monografický, přece tentokráte zabrala autorka více do šíře a podala rovněž obraz českého předbřeznového života. Není tedy „Drašar" jen románovým životopisem, nýbrž rozsáhlou knihou z autorčina kraje z desetiletí kolem poloviny minulého století.