Nevěřím, že jsme - osudově či svým geografickým umístěním - určeni být jen pouhými figurkami na evropské šachovnici (kdesi mezi Moskvou a Bruselem). Jsem si naopak jist, že máme právo a povinnost starat se - s vlastní neopakovatelnou zkušeností - o své vlastní zájmy.
Tvůrcům konceptu evropské integrace se podařilo v myslích lidí prosadit krátké spojení mezi agresivním nacionalismem (nacionalismem zcela negativního typu) a jakýmkoli národním státem a existencí národních států vůbec.
Evropská krize nezačala v roce 2010 - ve spojitosti s problémy Řecka -, ale ani několik let předtím euro-americkou (či americko-evropskou) finanční a ekonomickou krizí. Byla zcela evidentní už před nimi.
Evropská ideologie opírající se o idealistickou teorii státu, kterou - když už se ji nepodařilo uskutečnit na úrovni národních států - se eurokraté snaží aplikovat tentokráte na celý kontinent, je založena na myšlence, že státy, přesněji národní státy, jsou zlo - mimo jiné proto, že vedou k válce - a že nadstátní, kontinentální, globální entity jsou dobro, protože v jejich případě je - podle názoru eurokratů - jakékoli nacionalistické hašteření jednou pro vždy eliminováno. Tento názor je evidentně dětinský, ale přesto je v Evropě všeobecně přijímaný.