Ti, kteří raději kopřivy (TANIZAKI, Džuničiró)

Do tohoto románu o rozpadajícím se manželství zašifroval Tanizaki, jeden z největších žijících japonských spisovatelů, částečně i vlastní duchovní a životní rozpory: postavení Kanameho, svobodomyslného manžela moderně vychované Misako, který by se rád rozvedl, ale neví, jak na to, a dokonce si ani není jist, jestli by se opravdu rád rozváděl, vyjadřuje ve zkratce a v jiné rovině situaci autorovu: Tanizaki si dobyl prvních úspěchů jako evropsky orientovaný autor, nesmlouvavý mladý estét, ctitel Baudelaira a Poea, hledající krásu ve vášni a krutosti; po katastrofálním zemětřesení v Jokohamě se usadil v Kjótu, živé rezervaci starobylé kultury; bezpečné zakotvení mravních norem a estetická vybroušenost tradičního životního stylu ho fascinují, a v té době ostatně začíná troskotat také jeho moderně založené manželství; paralely bychom mohli nacházet ještě dál: Tanizaki se dva roky po vydání „Těch, kteří raději kopřivy" sám rozvedl. Kanamemu, protagonistovi románu, je vnucena stejná nutnost volby, jejíž obě východiska jsou stejně neuspokojivá: také jemu ujíždí pod nohama pevná půda zděděných forem života, a životní ideály importované do země z Evropy selhávají. Je to také jeden ze základních problémů moderního Japonska, promítnutý mezi čtyři stěny manželské ložnice; sotvakde jinde na světě existuje vedle sebe tak houževnatý tradicionalismus a tak nenasytná ochota asimilovat si všechno nové. Přežívající mravy prohrávají, ale ještě jsou s to se mstít: přes všechnu svou nekompromisní, autoritativní omezenost, přes to často prostoduché a absurdní tyranizování jednotlivce, přes všechnu nepřiměřenost nové době zaručují život v sobě ucelený a poskytují centrum jistoty, berou na sebe odpovědnost. Bez nich se Kaname musí rozhodovat sám: je nucen přijmout odpovědnost za manželku, za syna, za rodinu, za sebe. A protože závazků a odpovědností je mnoho, Kaname si neví rady a děj je pak chudý na efektní zvraty. Avšak Tanizaki, pokládaný za nej dokonalejšího stylistu japonské prózy, se až do konce udrží na výši svého rafinovaného umění: udrží atmosféru i dynamiku situace, zvolí vždy přesné osvětlení, a estetiku starého stylu nebo divadla vysvětlí bez jediné poučky. Tanizaki nikde neanalyzuje myšlenky svých postav ani nedramatizuje jejich úvahy, celá tíživá situace i vnitřní napětí jsou vyjádřeny ve zvucích a barvách, v tónu dialogu nebo v nahodilém gestu, v ovzduší pokoje nebo ve stínohře dvou profilů za okénkem automobilu.