Indoevropské jazyky (ERHART, Adolf)

Zjištění, že hlavní jazykové skupiny Evropy a jižní Asie tvoří jednu rodinu — indoevropskou, patří k epochálním objevům 19. století. Vznik indoevropské srovnávací jazykovědy na začátku minulého století představuje základní mezník v dějinách bádání o jazyce — začátek vědecké lingvistiky. Metody historickosrovnávacího studia jazyků se od té doby neustále zdokonalovaly a byly postupně aplikovány na všechny jazykové rodiny světa. Často se dokonce tvrdí, že historickosrovnávací jazykověda je nej exaktnější společenskovědní disciplína.

Kniha známého českého jazykovědce — indoevropeisty seznamuje s nejnovějšími výsledky bádání o vývoji indoevropských jazyků včetně výsledků dlouholetého autorova bádání na tomto poli. Od jiných syntetických prací tohoto druhu se liší jednak důsledným uplatněním moderních lingvistických metod, jednak i tím, že se zabývá nejen „klasickým" obdobím vývoje indoevropských jazyků, ale i jejich nej dávnější prehistorií (glotogonické úvahy, úvahy o vztazích k jiným rodinám) a na druhé straně i jejich novějším vývojem (typologické úvahy). Je určena především odborníkům v oblasti jazykovědy (obecné, slovanské, germánské, apod.) a prehistorické archeologie, dále i vyspělejším studentům a aspirantům filologických oborů, může však posloužit i jako zdroj poučení filologicky vzdělaným laikům — jednak co se týká indoevropeistiky jako celku, jednak i o jednotlivých indoevropských jazycích, jejichž mluvnice a slovníky jsou často nesnadno přístupné (litevština, hethitština aj.).