Jak vyzrát na Alkibiada (NIZIURSKI, Edmund)

Čeští čtenáři dostávají do rukou už čtvrtou knihu Edmunda Nizurského. Svět jeho hrdinů je stále týž: ve středu stojí desíti až čtrnáctiletý kluk (nebo parta kluků), který někdy nenezaviněně, ale mnohem častěji svým vlastním přičiněním se dostane do různých prekérních situací a průšvihů a namáhavě se z nich vyvlíká. Vždycky se najdou správní kamarádi, kteří s ním táhnou za jeden provaz a z malérů mu pomohou, ale taky narazí na neochotu různých maminčiných mazlíčků nebo šprtů, či dokonce na gangy chuligánů, a situace se mnohdy stává vážnou až nebezpečnou.

Z Niziurského knih už naši čtenáři dobře znají prostředí polské školy, které se od naší tak moc neliší, a rádi se ztotožňují s jeho hrdiny. Avšak jeho předností je humor, legrace, studentská nebo školní groteska, která způsobuje, že i v nejnapínavějších okamžicích se člověk nepřestává smát. V každé jeho knížce najdeme scény, při nichž se chechtáme jako při starých filmových groteskách a při nichž se ti bouřlivější z nás plácají do kolen. I v Alkibiadovi je takových situací několik. Hned na začátku se naši čtyři hrdinové, povedená kvítka, vypraví za školním „odborníkem", aby jim dal vědecky vypracovaný recept, jak vyzrát na kantory, aby se nemuseli učit, a přesto šťastně propluli školními úskalími. Zastihnou ho při zkoušce na školní představení, jsou považováni za statisty hrající domorodce, a svlečeni, načerněni a uvedeni na jeviště. Jak to pokračuje dál, to už si raději přečtěte sami.