Rok nekonečného strádání (RAPP, Adam)

Newyorský romanopisec, dramatik, scénárista, dokonce i hudebník, původem z Chicaga, a nadšený hráč basketballu vydal v r. 2006 svůj první román, jehož ústřední kulisou a jednou z hlavních postav je samo město New York, konkrétně Manhattan, a ještě konkrétněji Lower East Side kolem pověstného Tompkinsova náměstí - bohémská čvrť málo movitých alternativních jedinců, narkomanů, podivných existencí a bizarních postaviček. Rok nekonečného strádání (The Year of Endless Sorrows) popisuje jeden rok začínajícího spisovatele (jenž přijel do velkého světa velkoměsta i se svým mladším bráchou), jeho soužití s několika podnájemníky v ubohém bytečku, jeho první zaměstnání v newyorském nakladatelství, kde dělá kluka pro všechno, jeho sexuální život s extravagantní dcerou nadřízeného, jeho osudové setkání v metru s krásnou ženou, z níž se vyklube herečka a Polka, jeho naděje, touhy, pud sebezáchovy, velkou lásku, jeho telefonické hovory s matkou, a hlavně a především jeho nezaměnitelný pohled na své okolí. Adam Rapp je mistrem i vynálezcem slova, mistrem úchvatných dialogů, mistrem groteskního popisu, mistrem komických situací, které nemají daleko k řecké tragédii. Ne náhodou se v New Yorku prosadil jako dramatik. Po napsání hry Nokturno (Nocturne) to málem vzdal, byl na mizině, bral drogy a pil, ale Nokturno uvedla docela významná newyorská scéna a pak už měl otevřené dveře i jinde. V r. 2005 slavil v New Yorku velký úspěch se svou hrou Zima a Červený lucerny (Red Light Winter). Adam Rapp žije stále v tom stejném bytě na Desáté ulici, kam se nastěhoval po příchodu do New Yorku. "Je to můj kancl. Žil jsem tady od počátku s bráchou, a když byly problémy s domácím, tak jsme tu nějaký čas bydleli jako squatteři. A já jsem tady pořád. Všechno, co jsem napsal, tak jsem napsal tady. Teď už je to tu hezký, ale bylo nás tu taky šest, taková malá kolonie pro umělce, kde vám vždycky někdo snědl jogurt. Koukám se tady z toho mrňavýho, zamřížovanýho okýnka a aspoň nezapomínám, že jsme tady jako v kleci, že tu žijeme namačkaný jeden vedle druhýho. Taky tak vždycky začínám každou svou hru: pokoj, okno a dveře. “ (Zdroj textu a foto: přebal knihy "Rok nekonečného strádání", 2010, Praha, Argo.)