Krev se nezapře (DAVIES, Robertson)

ROBERTSON DAVIES (1913-1905) se do literárních dějin Kanady 20. století zapsal stejně jako Stephen Leacock, Mordecai Richler, Leonard Cohen či Margaret Atwoodová, neboť je jedním z milníků na cestě literatury malého a zakomplexovaného severního národa k literatuře světové. Spisovatel celoživotně fascinovaný fenoménem náhody a uvědomující si odpovědnost, kterou má talentovaný umělec ve světě ovládaném chaosem a hamižností, by měl patrně výrazově nejblíž k našemu noetikovi Karlu Čapkovi, přestože byl o generaci mladší. Oba humanisty spojuje i zájem psát psychologické romány klasicky uměřeného střihu, do nichž je v Daviesově případě vyzářen vybroušený anglosaský humor. Rodák z Thamesvillu v Ontariu, kam se přistěhoval jeho otec velšského původu, studoval na Queen‘s University v Torontu a na Balliolské koleji Oxfordské univerzity, kterou absolvoval těsně před vypuknutím druhé světové války. V literatuře se zprvu prosazoval jako kritik a esejista publikující v nejvlivnějších kanadských literárních magazínech a ještě v 70. letech, kdy se etabloval i jako prvotřídní romanopisec používající metody magického realismu, vnímal svou beletristickou tvorbu jako rozptýlení od povinností profesora anglistiky a literární historie na Torontské univerzitě. Od studentských let v Británii se datuje rovněž Daviesova hluboká vášeň k divadlu, jemuž se věnoval na prknech vyhlášené scény Old Vic jako dramaturg, herec, tvůrce dvou desítek her a spoluzakladatel věhlasného shakespearovského divadelního festivalu v ontarijském Stratfordu. Tato kariéra se odráží nejen v motivech a kulisách většiny jeho próz, ale i v četných variacích shakespearovské myšlenky, podle níž je svět jedno velké jeviště, na němž je nám souzeno sehrát předepsanou životní roli - dost možná nejčastěji jako kombinaci truchlohry s fraškou. Další silný inspirační zdroj autorova psaní představuje analytická psychologie Švýcara Carla Gustava Junga, zejména učení o kolektivním nevědomí, mýtech a archetypech, které se v podobě teorie strukturalismu setkalo s velkým ohlasem v 60. letech právě na Daviesově mateřské univerzitě. Je to znát mimo jiné z formálního uspořádání jeho próz, poskytujících mnohdy prostor rozboru psychologie klíčových postav s přispěním nejrůznějších překvapivých perspektiv, působivých refrénů a zpravidla i vypravěčského plátna volné trilogie. Takovou rozmáchlou kronikou je například takzvaná Cornishova nebo též Cornwallská trilogie z let 1981-1988, propojená osudy příslušníků mecenášské dynastie Cornishových a nejednou se vracející do mytické krajiny anglosaské historie, do keltského hrabství Cornwall, v němž se odehrávaly legendy kulatého stolu krále Artuše. Její střední část Krev se nezapře (č. poprvé 1995), zaměřená na osobu introverta, paroháče, špiona, padělatele i velkého mystifikátora Francise Cornishe, bojovala v roce 1986 v závěrečném kole soutěže o Bookerovu cenu. I jiná Daviesova díla se domohla elitních ocenění, počínaje Leacockovou cenou a konče Cenou Generálního guvernéra. K nejváženějším prózám velkého mága, propojujícího viktoriánský způsob vyprávění s očistnou energií fantazie a psychoanalýzy, patří i u nás známý román Pátá postava (1970, č. 1995), úvodní svazek volné Deptfordské trilogie. Titul knihy odkazuje na žargon divadelníků, jelikož tímto výrazem se v činohře nebo opeře označuje vedlejší figura stojící mimo čtyřúhelník hlavních postav (milenecký pár, přítel a padouch), která je navzdory zdánlivé plachosti a nenápadnosti hybatelem, svírajícím v rukou symbolický uzel příběhu. Jeden z největších anglokanadských literátů, jehož románového umění si váží tak rozdílní spisovatelé jako Gabriel García Márquez, Salman Rushdie, Malcolm Bradbury či John Irving, vytvořil i dvě desítky esejistických knih. Paměti o životě v umění shrnul Robertson Davies do svazku The Cunning Man (1994; Mazaný muž).