Ti, kteří raději kopřivy (TANIZAKI, Džuničiró)

DŽUNIČIRÓ TANIZAKI jeden z předních moderních japonských prozaiků, se narodil roku 1886 v tokijské obchodní čtvrti, kde jeho rodina měla tiskárnu. Na Tokijské universitě studoval od roku 1907 japonskou literaturu, ale po dvou letech studia zanechal a od té doby se věnuje literatuře. Už na počátku své literární činnosti se stal se svým přítelem Nagaiem Kafúem inspirátorem tzv. „estetické školy" (tanbi-ha) a v časopise, který založili, publikoval svou první literární práci, jednoaktovou hru. Tato škola reagovala na tehdy dominující naturalismus v japonské literatuře. Z tohoto prvního období, tzv. „démonického", je do češtiny přeložena Tanizakiho novela „Milenci z Jeda" (O Cuja goroši, 1915, překlad Vlasty Hilské z r. 1942). Po r. 1923 nastává v jeho díle nová orientace; Tanizaki se přestěhoval do Kjóta a v tomto prostředí se starobylými tradicemi si uvědomoval a osobně prožíval jeden z hlavních problémů soudobého Japonska — odumírání starých tradic a povrchní asimilaci modernismu. To se projevilo hlubším ponorem v jeho díle. Píše tehdy romány ,,Bláznova láska" (Čidžin no ai, 1925), „Ti, kteří raději kopřivy" (Tade kuu muši, 1928), „Posekané rákosí" (Ašikari, 1932), „Život Šunkin" (Šunkin Šó, 1933). V době sílejícího tlaku fašismu se stáhl do ústraní a místo samostatné tvorby převedl do moderní japonštiny rozsáhlý starojaponský román „Vyprávění o princi Gendžim" (Gendži monogatari od paní Murasaki Šikibu), jedno z nejkrásnějších děl staré literatury. Válečná cenzura nepovolila vydání románu „Jemný sníh" (Sasame juki), který začíná vycházet až roku 1946 a je dokončen roku 1948. Zatím posledními vydanými romány Tanizakiho jsou „Matka kapitána Šigemota" (Šóšo Šigemoto no haha, 1949) a „Klíč" (Kagi, 1956), kde je deníkovou formou opět podán obraz manželství ohroženého rozkolem.

(Zdroj textu a foto: přebal knihy "Ti, kteří raději kopřivy", 1965, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha.)