Divím se, že jsem tak veselý (SIMMEL, J. M.)

V poledne 21. dubna 1945 podnikly americké bombardovací letouny jeden z dalších náletů na Vídeň. Poblíž Opery se po pumovém zásahu zřítil dům se sklepením starým několik set let, kam se před náletem uchýlilo sedm lidí: tři muži, tři ženy a malá holčička. Schovali se tu pouhou náhodou, a přesto mělo jejich setkání zvláštní smysl. Když do krytu vstupovali, ani jeden z nich netušil, co zde během svého uvěznění prožije. Kritickou situaci stupňující se až k dramatickému konfliktu chtěl každý řešit po svém: po dobrém, po zlém, s rozumem, násilím, ale také s láskou a vírou. Ovšem nikdo se nedokázal vžít do pocitů toho druhého, a to se jim stalo osudným.

Záchranné práce sice pokračovaly bez přestání, ale snahu prokopat se k zavaleným obětem zdí sousedního domu zkomplikovalo silně poškozené vodovodní potrubí. Muž, kterému se nakonec podařilo nedobrovolné zajatce vyprostit, dokázal pozvolna sejmout roušku tajemství obklopující zachráněné a zjistit krok za krokem, co se mezi zasypanými lidmi odehrálo.

Již v tomto prvním románu, na který volně navázal pozdější Sni svůj bláhový sen, se autor projevil jako kritik své doby a především poutavý vypravěč, jenž zasvěceně popisuje zvolené prostředí, přesvědčivě charakterizuje literární hrdiny a dokáže gradovat děj až k závěrečnému rozuzlení.