Katyně (KOHOUT, Pavel)

Vcelku běžné rodičovské starosti - kam s potomkem, který se nedostal ani na školu uměleckého směru, ani na gymnázium, a vcelku běžná mateřská ctižádost - aby "holka měla aspoň tu maturitu", aby byla "někdo". Tento nevinný začátek vyprávění o hloupoučké a netečné, nicméně půvabem a krásou bohatě obdařené dívence jménem Lízinka Tachecí však záhy přeroste v brilantně napsaný a důmyslně komponovaný příběh plný napětí, kde se vražedné útoky, mučení a popravy střídají s úděsnými odhaleními a lidé jsou manipulováni jako figurky na hrůzné šachovnici „zákonné“ odplaty. Škola, na níž bylo ještě místo pro uchazečku Lízinčiných předpokladů, je totiž tajné experimentální učiliště pro popravčí... Temné struktury a nekontrolovatelné mechanismy totalitní moci zatáhnou do svých tenat každého, kdo si s nimi sebeméně zadá. Jeden ústupek v morálce plodí druhý. A tak to, co se ještě včera jevilo absurdní a nepřijatelné, stává se dnes normální událostí a zítra všedním denním chlebem. Lízinka absolvuje obor katyně bez mrknutí oka, se stejnou mírou zaujetí i lhostejnosti, s jakou by se dívka jejího typu vyučila kadeřnicí či prodavačkou. Také její rodiče a příbuzní berou zrůdnou maturitu jako první krok k budoucí dívčině kariéře. Nadsázka, které Pavel Kohout v románě o trestu smrti a jeho „kultuře“ použil, se zdá zprvu až přehnaná. Jenže postupně příběhy jednotlivých protagonistů cosi připomínají a během strhujícího děje se začne vtírat otázka: kde je hranice mezi nadsázkou a skutečností? A je to vůbec nadsázka?

Román Katyně vydal poprvé Ludvík Vaculík (1978) v Edici Petlice, pak (1980) Index. Poté kniha obešla celý svět, byla přeložena do většiny evropských jazyků, seznámili se s ní v Japonsku a USA, než se směla vrátit k českým čtenářům...