FLACCUS, Aules Persius
Aules Persius Flaccus (34—62 n. l.), rodem římsky jezdec etruského původu, zanícený vyznavač stoické filozofie, který snad právě dík své asketické životosprávě zemřel ve věku skoro jinošském, je u nás téměř neznám. Byl to časově první satirik tzv. stříbrného věku římské slovesnosti. Žil za vlády císařů neúspěšných nebo nedobrých (Tiberia, Kaliguly, Klaudia, Nerona) a byl obklopen římským obyvatelstvem převážně už neřímským, propuštěnci a přistěhovalci, kteří se po vzoru mocných hnali jen za bohatstvím nebo za požitky, a tak nemohl už věřit ve světové poslání Říma jako Vergilius, ani překypovat humorem jako Horatius, tím méně věřit alespoň dočasně Neronovi jako jeho stoický souvěrec a současník Seneka (+ 65 n. l.). Jakmile oblékl mužskou tógu, nalezl otcovského přítele v Luciu Annaeu Kornutovi, autorovi mnoha latinských i řeckých spisů věnovaných mluvnici a filozofii, vzorném stoikovi (+ po r. 65); vřele o něm vypráví v V. satiře. Sám jako sirotek po bohatém otci byl existenčně zabezpečen a cílem jeho života bylo realizovat stoické ideály především sám na sobě a podle možnosti je propagovat. Tomu mělo sloužit i jeho nejznámější dílo nazvané Satiry.
(Zdroj textu: Julie Nováková, "Na okraj Persiova díla" z knihy Satiry, Odeon, Praha, 1990)