Řadou cen ověnčený a do mnoha jazyků přeložený zpola autobiografický román Bílý král popisuje očima jedenáctiletého chlapce život v komunistické diktatuře poloviny osmdesátých let. Hrdina dětsky naivním tónem vypovídá o všednostech každodenního života a v jeho spontánním a překotném projevu vnímáme směs strachu a naděje, krutosti, lásky, vzdoru a bezbrannosti.
Příběh vysokoškoláka Laurentia, který na konci 17. století, v době velkého utrpení, neúrody a procesů s čarodějnicemi, cestuje z holandského Leidenu studovat na estonskou Univerzitu v Tartu. Venku nepřestává pršet, vzduch je stále vlhký. Mladíka, jehož vnímání je silně ovlivněno vysokou horečkou, obtěžuje všudypřítomný zápach, místní lidé jsou plní pověr, úroda byla špatná, řádí hladomor...
Básník Albert Kaufmann shrnuje své pocity z prvního roku svobody. Úvahy nad současným stavem české společnosti, nalézající se krátce po sametové revoluci na nejisté cestě, jsou spisovány z pohledu hořkých zkušeností a vyznačují se cynickým odstupem. Tento nadhled a vysoká schopnost reflexe však zároveň z textu vytvářejí spíše nadčasové dílo, které vybízí k obecnému zamyšlení.
Aby byla věc jasná, uvedeme si příklad: V našem příběhu vystupuje osoba mistra, který se na začátku příběhu jmenuje Brusinka. Jak příběh postupuje a rozvíjí se, Brusinkovo jméno změníme, například na Brusík. Příběh se rozvíjí, a jméno tedy znova proměníme, třeba na Výbrus (nebo dle libosti na Výbrusný, Výbrusnář, Výbrusnej, Výbrusnos, Výbrusník, Výbrusníček, Výbruska)...
